HANA HINDRÁKOVÁ - SMRTÍCÍ BYZNYS

18. ZÁŘÍ 2017 - Tento den jsem měla již delší dobu označený ve svém diáři a strašně jsem se na něj těšila. Včera totiž vyšla další kniha mé oblíbené české autorky Hany Hindrákové. Nese název Smrtící byznys. Já vám, samozřejmě se svolením samotné autorky, mohu knihu trochu představit a navnadit vás krátkou ukázkou. Já sama už se těším, až se do knihy začtu. Nepochybuji o tom, že to bude opět zážitek!

Smrtící byznys je román, který vznikl za přispění Státního ústavu pro kontrolu léčiv, Světové zdravotnické organizace, Interpolu a dalších institucí. Jeho hlavním tématem je problematika falešných léků dovážených z Číny. Jedná se o léky, které v lepším případě místo účinné látky obsahují mouku nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, rtuť, leštidlo na parkety a jiné jedy či chemikálie.

Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o jeden z největších problémů světového zdravotnictví!

Kniha beletristickou formou nenásilně informuje veřejnost o této skryté hrozbě.

Takto se o knize vyjádřili její patroni z řad celebrit:

BOB KLEPL: "Silný, úžasný, nemám slov. Že se dějou takový svinstva, to by mě nikdy nenapadlo. Hlavně, aby si to přečetlo hodně lidí."

TEREZA KOSTKOVÁ: „Od první věty čtivé, zasvěcené, napínavé a odvážné. Doporučuji!“

NELA BOUDOVÁ: „Nesmírně čtivý a napínavý příběh, který vás donutí přemýšlet o nespravedlnosti světa, o moci peněz a o chamtivosti lidí. Je úžasné, že Hana Hindráková téma falešných léků otevřela.“

Ukázka z připravované novinky Smrtící byznys

Podle Světové zdravotnické organizace je 25 až 60 procent léků dodávaných do Afriky falešných.
Kvůli falešným lékům zemřou každý rok v nejchudších zemích statisíce lidí.

Prolog
Dubaj, Spojené arabské emiráty
Seděl v měkkém zebrovaném béžovohnědém křesílku v luxusní klimatizované restauraci ve dvacátém patře hotelu Burdž al-Arab, za zvuku podmanivé orientální hudby popíjel ayran, místní nápoj z čerstvého bílého jogurtu a vody, ochucený solí, citronovou šťávou a drceným pepřem, a díval se do dálky za slunečními paprsky klouzajícími po lehce zvlněných, kýčovitě tyrkysových vodách Perského zálivu. Na moři se pohupovaly luxusní jachty a na hotelové pláži se zářivým bílým pískem se opalovaly desítky lidí.
Jeho asijský původ v záplavě turistů v restauraci nijak nevynikal. Zpod bílého trika s límečkem mu vykukovala vytetovaná kobra. Ačkoliv nebyl venku, měl na očích sluneční brýle. Nosil je vždycky, protože neměl rád, když mu každý mohl vidět do očí. Téměř nepřetržitě kontroloval svůj telefon. Čekal důležitý hovor.
Nebe se zbarvilo do tmavočervena, sluneční kotouč sklouzl za obzor a z hotelu připomínajícího plachetnici se stala tmavá silueta. Z ochozů minaretů mešit se začaly ozývat hlasy muezzinů, svolávající k večerní modlitbě.
V tu chvíli mu zazvonil telefon a na displeji se ukázalo neznámé číslo.
„Ano?“ promluvil šeptem čínsky do telefonu.
„Vchod do Burdž Chalífa přesně za hodinu,“ ozvalo se a linka zmlkla.
Věděl, že přesně v tu dobu bude před nejvyšší budovou světa začínat představení Dubajská fontána. Uložil telefon do náprsní kapsy šedého saka, v klidu dopil a zaplatil. Potom si přehodil sako ležérně přes pravé rameno, usmál se na tmavovlasou servírku, došel k jednomu z osmnácti výtahů a sjel dolů k recepci.
„Potřebuju taxi k Burdž Chalífa,“ houkl na recepční.
„Hned to bude, pane. Zatím se, prosím, posaďte.“
Po chvíli vedle něj zasalutoval obtloustlý pákistánský řidič s knírkem a dovedl ho před hotel. Otevřel mu dveře a nechal ho, aby se posadil dozadu. Řidič nastartoval a vyjel po silnici lemované palmami a exotickými kvetoucími stromy, která spojovala umělý ostrov s pevninou.
Vrchol železobetonového mrakodrapu Burdž Chalífa zářil ve tmě. Dole u umělého jezírka se to hemžilo lidmi s fotoaparáty. Jakmile se ozvala skladba Sama Dubai, která vzdávala poctu dubajskému šejkovi, v publiku to začalo vřít. Lidé v předtuše úžasné podívané ani nedýchali, a když se objevily první vodotrysky tančící do rytmu hudby, začali spontánně tleskat, hvízdat a fotografovat. Někteří z nich drželi nad hlavou na teleskopických držácích své chytré telefony a celé představení si natáčeli.
Číňana to nechávalo chladným, protože nyní musel zase pracovat. Za práci byl rád; jen díky ní si mohl dovolit odpočinkový čas v exotických rájích. Posadil se na ocelovou lavičku u vchodu a vyčkával.
Vtom mu kdosi zaklepal na rameno.
„Neotáčej se,“ promluvil čínsky, položil vedle něj obálku a zmizel.
Číňan ji otevřel a ve světle pouliční lampy si přečetl instrukce. Potom se stáhl do ústraní pod palmu, vytáhl z kapsy u béžových kalhot zapalovač a vše spálil. Na okamžik ho zamrzelo, že už si nestihl udělat výlet do pouště, a pak si na telefonu zarezervoval noční let do Kampaly. Byl nejvyšší čas, aby se vrátil do hotelu, sbalil si věci a vydal se na letiště, protože podle předpovědi počasí se do Dubaje hnala písečná bouře ze Saúdské Arábie. Doufal, že nepostihne jeho let a on v Dubaji neuvízne.
Štěstí stálo při něm. V jednu hodinu ráno se jeho letadlo rozjelo po startovací dráze a on za sebou zanechal svět šejků, luxusních radovánek, umělých palmových ostrovů, svět tržišť a orientálních vůní. Letoun nabral výšku, otřásl se v nečekané turbulenci a zamířil nad černý kontinent.

Nyenga, Uganda, o tři dny později
Doktor Mark Ogoto si svlékl bílý plášť, zhasl a vykročil z ambulance. Jakmile zamkl a strčil klíče do kapsy plátěných kalhot, zaslechl tiché kroky. Jejich klapání znělo jako smrt. Intuitivně se přikrčil a kradmo se rozhlédl po tmavé chodbě osvětlené jednou skomírající žárovkou. Ačkoliv nikoho neviděl, zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí. Uvědomil si, jak moc je zranitelný.
Tak už mě našli a přišli se pomstít. Jenže potom, co jsem přikrýval prostěradlem další mrtvé dětské tělíčko, nedovedl jsem dál mlčet. Nemohl jsem v tom pokračovat. Prostě to nešlo. Do čeho jsem se to jen namočil? Proč jsem nedal na svou intuici? Na varovný signál, který mi blikal v hlavě jako noční světla v Kampale. Kdybych tak mohl vrátit čas… Čas a životy těch dětí.
Strachem se mu stáhlo hrdlo a začal přerývaně dýchat. Na čele mu vyskočily studené krůpěje potu. Měl dojem, že se najednou vypařil všechen okolní kyslík.
Nyní už byly kroky slyšet hlasitěji. A přibližovaly se.
Pane Bože, prosím, stůj při mně, odříkával si v duchu stále dokola krátkou modlitbičku.
Kdosi byl blíž a blíž. Doktor si uvědomil, že jeho poslední hodinka se možná kvapem blíží. Jak asi zemřu? Zastřelí mě? Podříznou mi krk? Budou mě mučit? Pane Bože, prosím, jen ať je to rychlé. Ať dlouho netrpím. A ochraňuj mou rodinu. Ať se ženě ani dětem nic nestane, nemají s tím nic společného.
Náhle se nad ním ozvalo: „Pane doktore, jste v pořádku?“
Zvedl oči. Byla to zdravotní sestra Maureen Atieno.
„Kale, jsem OK,“ zhluboka si oddechl. „Co tady ještě děláte?“ zamumlal, jako by měl rty přilepené k sobě.
„Ále,“ zamávala divoce rukama, jak měla ve zvyku, a pohodila hlavou, aby dostala z očí dlouhou ofinu. „Zapomněla jsem si kabelku.“
„Ach tak,“ řekl a otřel si pot z čela.
Maureen starostlivě přimhouřila oči. „Opravdu jste v pořádku?“
Přikývl.
„Dobře. A nemám vám udělat test na malárii?“ zeptala se.
„Test byl negativní,“ odpověděl. „Zřejmě jsem jen přetažený.“
„Chápu. Je nás tady málo,“ přizvukovala. „Můžu pro vás něco udělat?“
„Jste hodná. Půjdu domů a pořádně se vyspím. Ráno mi bude určitě líp,“ prohlásil.
„Co kdybyste si vzal zítra volno? Pokusíme se to tady zvládnout.“
„Uvidím,“ odpověděl a zamířil k východu.
„Počkejte, prosím, na mě, hned jsem zpátky,“ zavolala na něj, ale on už ji neslyšel. Rozhodně ji do toho nechtěl zatahovat. Stačilo, že šlo o život jemu a zdravotní sestře Lucy, která s ním pracovala.
Venku se mu zdálo, že zahlédl siluetu postavy, která bezesporu patřila člověku s asijskými rysy.
Tak přece jsem se nespletl, tohle nemůže být náhoda, blesklo mu hlavou a vydal se do útrob tržiště, které sousedilo s klinikou. Poslední sluneční paprsky ozařovaly plechové střechy a dodávaly krvavý ráz všudypřítomné červené hlíně. Na město se snášela tma. Prodíral se davem lidí v úzkých spletitých uličkách kolem stánků se slunečníky, pod nimiž byly na dekách rozprostřeny komínky rajčat, citronů, pomerančů, mang, avokád a batátů, vedle v budce stlučené z dřevěných latěk visely banány a na zchátralém pultu leželo několik zralých ananasů. Neustále se ohlížel, zda ho Asiat sleduje. Vypadalo to, že se mu ztratil v mumraji lidí, zvířat a věcí. Minul plátěné pytle s kořením, kde ho do nosu uhodila pronikavě ostrá vůně chilli.
Pro všechny starosti si nevšiml vysoké tělnaté ženy v černém tílku a dlouhé modré batikované sukni. Vykračovala si proti němu a v koši na hlavě nesla trs sytě zelených banánů.
„Pane doktore,“ zamumlala neslyšně, když do ní vrazil a banány dopadly před ni na zem.
„Nsonyiwa, nezlobte se, moc se omlouvám,“ zamumlal lítostivě a pokračoval dál kolem muslimské prodavačky umělohmotných lavorů. Otočil se a spatřil svého pronásledovatele u stánku s kořením.
Tak snadno mě nedostanou, prolétlo mu hlavou a dal se na útěk temnými uličkami. Doufal, že by mu neosvětlené spletité cestičky mezi hliněnými domky s rákosovými střechami mohly zachránit život. Kličkoval sem a tam jako gazela prchající před lvem, až úplně ztratil orientaci. Zpomalil, aby se vydýchal. Vzápětí však zaslechl rychlé kroky.
Kdybych tušil, kam až ty nitky sahají, nikdy bych se do toho nenamočil.
Ve spáncích ucítil zběsilý tlukot srdce a nohy měl jako z gumy. Přesto se pokusil znovu rozběhnout. Šlo to ztěžka, ale adrenalin v krvi a pud sebezáchovy zapracoval. Sebral všechny síly, co ještě měl a udělal několik dalších kroků. Nevzdával se, ačkoliv si začínal uvědomovat, že mu nedokáže utéct.
Trénovaný asijský zabiják mu byl stále v patách.
Doktor neměl čas přemýšlet nad tím, kudy běží, a prchal do nitra čajovníkové plantáže, která sousedila s tržištěm. Po chvíli se zastavil a s úlevou zjistil, že už ho nikdo nepronásleduje. Pořádně se rozhlédl a posadil se na cestě. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit splašené srdce i mysl. Sundal si brýle a protřel si oči. Napětí v něm konečně trochu povolilo.
Vtom se ho zmocnila jakási vnitřní předtucha, že se něco děje. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly. Vzápětí se před ním objevila černá silueta postavy. Ve svitu měsíce zahlédl lesknoucí se čepel nože.
Ogoto pohlédl muži do očí a vytušil, co bude následovat. Sklopil hlavu a pozvedl ruce k modlitbě.
Pak se z plantáže ozval nelidský výkřik pronikající do morku kostí.

Mnohokrát děkuji autorce za možnost použití ukázky ze Smrtícího byznysu.

Oficiální stránky autorky:

https://www.hindrakova.cz  
https://www.facebook.com/pages/Hana-Hindrakova/457385480962006

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.