Aharon Appelfeld: Květy temnoty
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 288
Překlad: Šárka Doležalová
V poslední době jsem se pustila do čtení příběhů, které většinou nekončí růžově. Příběhů, jež napsal sám život a naše historie. Jedná se konkrétně o příběhy z druhé světové války a o osudy Židů. Nedokážu pochopit, jak se díky jednomu člověku zfanatizovala taková spousta lidí, kvůli kterým přišlo o život několik milionů lidí s židovskou národností. Proto je zcela jasné, že jsem si nemohla nechat ujít román s názvem Květy temnoty od Aharona Appelfelda, který vyšel v edici Pestrá řada v nakladatelství Plus.
Příběhů o osudu Židů během druhé světové války bylo již napsáno hodně. Každý z těchto příběhů má jedno společné - smutek, neuvěřitelný smutek, který přilne na každého čtenáře i v dnešním moderním světě. Stačí si uvědomit, že je to teprve nedávno, co se takovéto hrůzy děly.
Květy temnoty mají však jednu odlišnost, která je pro tento příběh zcela zásadní, je totiž vyprávěn z pohledu židovského chlapce jménem Hugo, který oslavil teprve své jedenácté narozeniny. O narozeniny by měl být člověk štastný. Měl by se radovat ze všeho. Během druhé světové války se lidé, obzvláště Židé, radovali z každičké maličkosti. Ten, kdo měl to štestí a nenastoupil do transportu a mohl se někde ukrýt tak dobře, aby ho Němci nenašli, měl velké štestí.
Aharon Appelfeld (narozen 16. února 1932) je autor židovského původu, který píše výhradně v hebrejštině, ačkoliv jeho rodným jazykem byla němčina. V osmi letech byl spolu se svým otcem deportován do koncentračního tábora a jeho matka byla zavražděna. Aharonovi se podařilo z tábora utéci a schovával se v lesích. Po válce emigroval do Izraele. Za román Květy temnoty (v zahraničí vydaný roku 2006) získal cenu britského listu The Independent.
Hugo má takové štestí v neštěstí. Než začala válka, chlapec žil poklidným životem spolu se svými rodiči, chodil do školy, navštěvoval své kamarády, z malého kluka se pomalu stával dospívající. Jenže pak nastala válka. Otce nacisté odvlekli a Hugova matka Julia má pouze jediné přání. Přeje si, aby její chlapeček tohle peklo přežil a aby z chlapce vyrostl muž. Na tuto hrůznou dobu to bylo přání více než nereálné, ale zkusit se má všechno. Julia chlapce odvede ke své známé Marianě, která se živí nejstarším řemeslem. Mariana Huga ukryje přímo do středu dění. Bydlí v kumbále, kde Hugo vede vnitřní rozhovory nejen se svou rodinou, ale i se svými kamarády Ottem a Annou, kteří byli deportováni do koncentračního tábora. Neví nic o osudu svých blízkých. Doufá v lepší budoucnost, doufá v to, že jednou opět spatří svou matku a otce. Do té doby se musí zcela spolehnout na Marianu.
Mariana je zvláštní osoba. Ačkoliv jsou jejími zákazníky samí Němci, Mariana neustále myslí na Židy. Na to, jak jsou něžní, pozorní, ohleduplní. Když jsem se v knize poprvé setkala s Marianou, neustále mě obestíral strach, že Huga nějakým způsobem zraní. Že zapomene na svůj slib, který kamarádce Julii dala a vydá chlapce napospas Němcům. Ale o jejím charakteru jsem měla špatné mínění.
Mariana o sobě neustále vypráví ve třetí osobě, což mi přišlo zvláštní, ale když se v příběhu objevily její “kolegyně”, mluvily stejně. Z tohoto způsoby mluvy jsem vycítila přítomnou nenávist vůči sobě samé. Tyto ženy se snažily nějak potrestat samy sebe za to, čím se živí. Ačkoliv máme téměř vždy právo volby, musela jsem si uvědomit, že v těžké válečné době nebyla tato volba vždy možná. Člověk se musel spokojit s tím, co se mu naskytlo a musel si toho vážit.
V Květech temnoty můžeme sledovat Hugovo nejen fyzické, ale i psychické dospívání. Jeho proměnu v muže. Můžeme sledovat jeho myšlenky, jeho sny, které se pokaždé týkají rozhovoru s někým blízkým. Můžeme také sledovat, jak se obyčejné věci stávají zbytečnostmi. K čemu by měl Hugo číst a psát, když jeho otec a matka jsou pryč? Proč, když už nikdy nevkročí do lékárny, kterou vlastnili před válkou? Nic už stejně nebude takové jako bývalo. V jednu chvíli si chlapec píše své vnitřní monology do deníku. Jedná se o monology, které vypráví matce. Popisuje jí všechny změny, které se s ním dějí.
Květy temnoty jsou smutným příběhem o těžkých dobách, ve kterém je však cítit naděje. Líbilo se mi, že se Hugo, ačkoliv k tomu neměl vždy sílu, snažil přemýšlet pozitivně a myslet na budoucnost. Na růžovou budoucnost, ve které se všechen strach a smutky rozplynou jako mávnutím kouzelného proutku. Ale otázkou zůstává: dočká se toho mávnutí a nebo Němci nakonec jeho skrýš objeví a pošlou ho do koncentračního tábora a nebo v tom horším případě - popraví ho?
V příběhu se setkáme převážně s lidmi, kteří nemají s druhými slitování. Ale i mezi nimi se najdou světlé výjimky, kteří se snaží pomoci a mají svá srdce otevřená. Ačkoliv byl tento příběh o to smutnější tím, že ho vyprávěl jedenáctiletý chlapec, chytil mě za srdce a dovolil mi popřemýšlet nad kusem naší historie a nad charakterem lidí.