Emmi Itäranta: Strážkyně pramene

Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 288
Překlad: Michal Švec

Když jsem zase přemýšlela, po které knize sáhnout, upoutala mě nádherná obálka knihy s názvem Strážkyně pramene. Vůbec jsem si nedokázala představit, co si pod touto knihou představit, ale když jsem se v anotaci dočetla, že se jedná o poetickou dystopii, měla jsem jasno. Před několika lety jsem četla Orwellovo 1984, ze kterého jsem byla přímo nadšená a které se řadí do stejného literárního žánru. Pokud vám pojem dystopie nic neříká, jistě vám řekne více pojem antiutopie. Tak se totiž dříve dystopii říkalo.

Pohádku Byl jednou jeden král znáte jistě všichni. V této pohádce řekla Maruška svému královskému otci, že ho má ráda jako sůl. Byla za to potrestána tím, že jí otec vyhnal ze zámku. Záhy však svého rozhodnutí litoval, protože zjistil, že bez soli se prostě nedá žít. Bez soli by to ještě jakž takž šlo, ale dokážete si představit žít pouze s omezeným přídělem vody? Já tedy rozhodně ne. A právě do toho případu jsme pozváni v tomto příběhu. Emmi Itäranta za toto své dílo obdržela hned dvě literární ceny.

Noria Kaitiová by se nám mohla zdát jako jakékoliv jiné děvče. Je jí sedmnáct let, žije se svou matkou a otcem uprostřed hor, má po maturitě a svůj život se rozhodne jít ve stopách svého otce. Chce zasvětit svůj život povolání čajové mistryně. To by nebylo nic divného, já vím, ale problém je v tom, že se nacházíme ve světě smyšlené budoucnosti. V budoucnosti, ve které je vše daleko těžší než dnes. Svět, takový jak ho známe my, totiž není. Temné století, tak se doba předtím, doba ve které žijeme my, nazývá.

V Noriině současném životě se nemají lépe než my, jak bychom si mohli myslet. Ba naopak. Kvůli nedostatku vody je voda rozdělována mezi obyvatele přídělem. Je zcela zřejmé, že spousta lidí se snaží vodu získat z nějakých černých, nezákonných zásob a právě pro tyto případy platí přísné vodní zákony, jejichž dodržování kontroluje přísná armáda. Ta se s nikým nemazlí. Pokud vojáci, kteří pocházejí z řad obyvatelstva, zjistí, že se někdo snažil obejít vodní zákon, objeví se na domovních dveřích těchto “zločinců” namalovaný modrý kruh. Věřte, že byste nechtěli být v kůži rodiny, která dům za dveřmi s modrým kruhem obývá…

Někomu by se mohlo zdát zvláštní, že v takovéto kruté době s nedostatkem vody se někdo chce zabývat povoláním čajových mistrů, ale otec jednou Noiru vezme na zvláštní místo. Na místo, které prostě a jednoduše neexistuje. Na místo, o kterém nesmí mluvit. Protože kdyby se tato informace provalila, bylo by zle…

Noira však po nějaké době zůstane úplně sama. Jedinou útěchou jí je kamarádka Sanja, se kterou se vydávají na skládku pátrat po věcech z doba Temna. A tak se stane, že narazí na velmi zajímavé věci, které nám jsou známy jako cédéčka. Na nich se dívky doví zajímavé informace, jejichž pravdivost by si dívky rády ověřily. V této době se Noira také Sanje svěří se svým největším tajemstvím. V této době také plánují velký plán. Jak tento plán dopadne? Bude úspěšný a nebo ho dívkám někdo zmaří?

Smyšlená budoucnost, ve které platí přísná pravidla a zákony. Krutá armáda, která je všudypřítomná a jejíž tresty jsou opravdu kruté. Nedůvěra v ostatní lidi je na denním pořádku. Stejně tak beznaděj, ze které se těžko hledá cesta zpět, do poklidného života. Lidé jsou tak zoufalí, že pijí i znečištěnou vodu ze stok. Do toho si představte dehydrované obyvatele, kteří by dali kdovíco za vodu.

Tato kniha mě hodně nadchla. V mnohém mi připomněla již zmíněné Orwellovo 1984 a všudypřítomného Velkého bratra, který viděl sebemenší maličkosti a který lidi sledoval čtyřiadvacet hodin denně. A přesto, že si jsou tato dvě díla podobná, jsou i hodně odlišná.

Strážkyně pramene nám předestírá krutosti života bez vody, nevidíme zde skoro žádnou naději v lepší zítřky. A o to více bychom si měli vážit našeho dnešního světa. Protože co kdyby jednoho dne voda z vodovodního kohoutku přestala téct?

 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.