Hana Andronikova: Nebe nemá dno
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2010
Počet stran: 296
Když autor napíše autobiograficky laděné dílo, seznamuje nás se sebou samým. Se svými pocity, náladami, názory, rodinným zázemím. Pro mě samotnou by bylo velmi obtížné hovořit prostřednictvím papíru o svém životě. O to více to musí být těžší, když spisovatel ví, že trpí nevyléčitelnou nemocí. Noční můrou s názvem rakovina. Není moc nadějí na návrat do normálního, plnohodnotného života a váš vlak do konečné stanice ujíždí rychlostí blesku a vystoupit z něj není zdaleka tak jednoduché. Do toho soucitné pohledy, otázky na vaše zdraví od rodiny a od vašich známých. Nikdo přesně netuší, jak se cítíte, co se vám honí hlavou a odpovědi na otázky, které byste chtěli znát prostě nepřicházejí. Přesně takovou knihu, nejen příběh o zákeřné nemoci, napsala česká spisovatelka Hana Andronikova. Kniha se jmenuje Nebe nemá dno a zavede nás nejen do pekla, ale i do ráje. Knihu vydalo nakladatelství Odeon v roce 2010. Musím se přiznat, že jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak recenzi na tuto knihu napíši. Chtěla bych se pokusit jí napsat s tak silnými pocity, s jakými nám Hana Andronikova předložila kus cesty jejím životem.
Hana Andronikova se narodila roku 1967. Vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Žila v Kanadě a v USA. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Tato báječná spisovatelka, bohužel, prohrála svůj boj s rakovinou a roku 2011 zemřela.
Od paní Andronikové jsem četla její oceněnou knihu, Zvuk slunečních hodin, která mě naprosto uchvátila. Na doporučení jsem se začetla do její další knihy, Nebe nemá dno. Věděla jsem, čím si spisovatelka musela projít a jak její život předčasně ukončila rakovina. Ale i přesto jsem nebyla připravená na tak silný příběh, u kterého jsem tuto ženu s velkým Ž, která se snažila vzdorovat a svou nemoc si moc nepřipouštět, obdivovala a před kterou smékám. Nemusím ani říkat, že při čtení této knihy se u mě střídala radost a hluboký smutek. Smutek nad jedním z mnoha lidských osudů.
Ama, hlavní hrdinka příběhu, se s námi seznamuje krátce poté, co se dozví, že v jejím těle je něco špatne a že od teď již nic nebude takové jaké bývávalo. Od teď si musí užívat každé vteřiny svého života jako by to měla být její poslední vteřina. Rodina a známí se Amu snaží přemluvit k tomu, aby se zákeřnou nemocí bojovala “pomocí” chemoterapií. To Ama odmítá a vyráží dech svému okolí, když se rozhodne odcestovat do Peru. Její cesta do Peru začíná 18. března 2008.
Aminou největší psychickou oporou je její otec. Ačkoliv je již po smrti, neustále k němu promlouvá a pořád na něj myslí. Silné pouto mezi rodiči a dětmi ani smrt nerozdělí. K rodičům jsme po celý náš život připoutáni pomyslnou pupeční šnurou, která se prostě, ať chceme či nechceme, jen tak neodloučí.
V Peru zažíváme spolu s Amou její pobyt a její léčbu prostřednictvím přírodních zdrojů. Ama si občas doslova prochází peklem. Střídají se u ní nálady, ale v džungli se toho o sobě spoustu naučí a dozví. Po Peru se Ama nevrací domů, jak by spousta jejích známých očekávalo, ale cestuje dál a snaží se najít samu sebe. Snaží se objevit skutečný smysl života a hledá odpovědi na všechny otázky, které se jí v hlavě víří jako pořádný vzdušný vír.
Kniha je rozdělena do pěti částí. V každé z nich se naučíme spolu s Amou něco nového a podnikneme s ní spoustu cest, z nichž nás jedna zavede i do samotného pekla, ze kterého není cesty zpět. Ale tento příběh není o cestování. Tento příběh je o jedné neuvěřitelně silné ženě, která se jen tak lehce nevzdávala. Ačkoliv jsem paní Andronikovou osobně neznala, prostřednictvím této knihy mi představila svou duši a otevřela své srdce. Dosud jsem nečetla žádný příběh, který by na mě dopadl jako ledová vlna nedovolující mi se pořádně nadechnout. Spolu s Amou jsem prožívala to, co ona. A musím říct, že já bych ani za mák nebyla tak silná, jako byla ona.
Některým čtenářům by možná mohlo při čtení vadit to, že spisovatelka si při psaní této prózy vystačila pouze s malými písmenky a bez přímé řeči. Mně to však v ničem neomezovalo, naopak jsem více zapadala do autorčiných pocitů a nálad a cítila jsem se chvílemi jako sražená na kolena. Pokaždé když se ale Ama postavila na nohy, postavila jsem se spolu s ní.
Dle mého názoru by si tuto knihu měl přečíst úplne každý, nezáleží na našem pohlaví, nemoc si nevybírá. Záleží na tom, jak se ke všemu postavíme a jak všemu budeme čelit.
Ukázka:
“noční motýli jsou strážci věčnosti. mají na křídlech tmavozlatý prach. a ten prach je prachem poznání.”
Diskusní téma: Hana Andronikova: Nebe nemá dno
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.