Jedediah Berry: Příručka pravého detektiva

Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 352
Překlad: Tereza Límanová

Vítejte ve světě, ze kterého se jen tak nedostanete ven. Možná jen, kdyby jste se probudili. Ale co když vlastně v podstatě již vzhůru jste a jen prožíváte svůj sen i nadále?

Na Příručku pravého detektiva jsem se moc těšila. Sice se mi moc nezamlouvala obálka, protože na můj vkus na mě působila trochu depresivně, ale překonala a jsem tomu ráda. Autorem je americký spisovatel Jedediah Berry, jehož Příručka pravého detektiva byla jeho prvotinou. Mimochodem, za tuto knihu získal prestižní cenu.

Charles Unwin. Obyčejný úředník, který pracuje v Agentuře. Průměrný, méně viditelný člověk, ke kterému neodmyslitelně patří jeho kolo, klobouk a deštník. Bez těchto věcí by to prostě nebyl on. Je to takový ten typ člověka, který se svou práci snaží dělat do sebemenšího detailu správně. Charles má rád svou práci, která spočívá v tom, že dokumentuje práci pro detektiva Travise T. Sivarta. A právě on změní od základů Charlesův zaběhnutý styl života…

Sivart totiž jednoho dnem beze stopy zmizí. A právě jednoho dne je Charles převelen ze svého čtrnáctého patra, kde pracují úředníci, povýšen do povolání detektiva. Přišel k tomu jako slepý k houslím. Celých dvacet let pracoval jako úředník, byl se svým dosavadním profesním životem spokojen a najednou se to má změnit? Z jakého důvodu? Charles neudělal vědomě nic, co by ho mělo na profesním žebříčku posunout výš. Snaží se proto všem vysvětlit, že se jedná zřejmě o omyl.

A tento omyl by také chtěl velice rád vysvětlit i Hlídači, který ho má přijmout. Ale ejhle, svého Hlídače nalezne za stolem mrtvého. Co se tady ksakru děje? Vždyť všichni budou z vraždy vinit právě Unwina. Rychle a hlavně nenápadně zmizet. To je to, co by si Unwin ze všeho nejraději přál.

Ale o několik pater níž na něj čeká jeho první osobní asistentka, která se rozhodla začít od znovu. Trpí spánkovou chorobou, která jí přepadá dost často a na jakémkoliv místě. Ale úkol je úkol a Unwin má rád pořádek, takže se vrhá po hlavě do vyšetřování za jediným cílem: nalézt detektiva Sivarta. Kde by ale měl začít? A má vůbec nějakou šanci na úspěch, když vlastně není detektiv?

Při pátrání se to začíná trochu komplikovat. Starý lunapark, záhadný Hoffmann, dvojčata Rookova, která se vůbec nebojí uchýlit se i k násilí, pokud je zrovna potřeba. Do toho všeho záhadná žena v kostkovaném kabátě, kterou potkával na svých “pochůzkách” a která teď hřeje jeho židli ve čtrnáctém patře Agentury.

Vše je navíc opředeno takovým krásným snovým stavem, takže se spousta věcí zdá být úplně neuvěřitelných, ale o to snadnější je pak děsivá skutečnost. Zdá se totiž, že se spánkem obyvatelů města si někdo zahrává. Proč by to ale ten někdo dělal a co by tím sledoval?

Při hledání Sivarta narazí Unwin na několik zajímavých lidí. Mimo jiné se seznámí i s autorem samotné Příručky pravého detektiva, Edwinem Moorem, který mu poví o kapitole osmnáct. Co vůbec vlastně tato kapitola obsahuje? A proč je Příručka pravého detektiva tak důležitá pro práci detektiva? Uspěje Unwin při řešení svého úkolu?

Tak tato kniha, to byla ale jízda! Míchání skutečnosti se sny, nahlížení ostatních do našich snících myslí a ovlivňování snící mysli. A do toho ještě styl, ve kterém je kniha psána a dílo je na světě. Opravdu, spisovateli se podařilo to, co málokomu. Uvěřila jsem mu totiž každé slovo, i to, které bylo v příběhu jen tak mimochodem, aby se neřeklo.

Chvílemi jsem sice měla v hlavě trochu čurbes ze všech těch jmen a změny prostředí, ale myslím si, že přesně o to Berrymu šlo. Dostat čtenáře tam, kam si on přeje a ještě mu přitom zobat z ruky.

Atmosféra této knihy mi hodně připomněla Kafkovu Proměnu. Opravdu jsem se v jednu chvíli cítila jako ztracená jen proto, abych mohla v tu další doširoka rozevřít oči a říct si: “Aha, tak takhle to je.” Navíc mi Příručka pravého detektiva připomněla knihu Jasutaky Cucui s názvem Paprika. Tyto dvě knihy toho mají dost společného.

Kniha je rozdělena stejně jako pravá Příručka pravého detektiva ve svém necenzurovaném vydání, takže na osmnáct kapitol. Přičemž jsme na začátku kapitoly seznámeni s daným pravidlem a poté následuje vyprávění. Tato pravidla by měla být Unwinovi nápomocná.

Jsem zvědavá, zda-li od Berryho vyjde v budoucnu ještě nějaký další český překlad, protože si ho rozhodně nenechám ujít. Tento autor totiž čtenáři umí nabídnout něco zcela jiného než na co jsme zvyklí.

Mé hodnocení: 100%