John Green: Hledání Aljašky

Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2013
Počet stran: 256
Překlad: Veronika Volhajnová

Myslím si, že Johna Greena není třeba představovat, protože široký okruh čtenářstva se s ním již seznámil prostřednictvím jeho první u nás přeložené knihy s názvem Hvězdy nám nepřály (Knižní klub, 2013). Nemuseli jsme čekat dlouhé měsíce a ke konci loňského roku jsme se dočkali jeho další knihy. Ta v zahraničí vyšla již v roce 2005. Jmenuje se Hledání Aljašky a o její vydání se postaralo nakladatelství Knižní klub.

John Green se narodil 24. srpna 1977 v Indianapolis. John Green píše knihy pro mladou generaci čtenářstva, ale rozhodně jí nepohrdneme ani my, starší. Za svůj první román, Hledání Aljašky (Looking for Alaska, 2005), obdržel v roce 2006 Michael L. Printz Award.  Americkou knihovnickou asociací byla zařazena mezi deset nejlepších knih pro dospívající. John žije se svou manželkou a synem ve svém rodném městě, Indianapolisu, státě Indiana.

Styl psaní tohoto autora mě zaujal již při čtení jeho knihy Hvězdy nám nepřály, kterou jsem měla přečtenou během chviličky. Příběh této knihy mám v hlavě a v srdci do dnešních dnů a vím, že tomu tak zůstane i nadále. Jednoduše proto, že pokud jste tuto knihu četli, tak mi dáte za pravdu, že ten příběh, lidský příběh s tisíce emocemi, nám prostě nedovolí jen tak zapomenout. A z toho důvodu jsem se nemohla dočkat jeho další knihy. Byla jsem zvědavá, zda-li Hledání Aljašky bude napsáno stejným či podobným stylem jako Hvězdy nám nepřály a těšila jsem se na další příběh, i přesto, že jsem už dopředu nějak tušila to, že si prostě nesmím ani za nic zapomenout ke knize vzít celý štos kapesníčků.

Dobře jsem udělala. Styl psaní, který mi u Greena sedl již u Hvězd, mě nezklamal ani v Hledání Aljašky. Mohla jsem se opět ocitnout v dosud bezstarostném období dospívání. Alespoň na pár chvil se ocitnout mezi bezstarostnými šestnáctiletými, kteří však řeší pro ně nejdůležitější životní otázky. Ale v tomto věku se přece problémy pouze pro ně zdají být problémy a skutečnost je daleko jednodušší než se zdá. A nebo je na tom vážně někdo tak špatně, že prostě neví, jak z toho labyrintu ven?

“Haha. To je tedy dobrý. A neříkej mi Chipe. Říkej mi Plukovníku.”
Hlavní postava v této knize není pouze jedna. Ale dá se říci, že tím prvním, s kým se seznámíme, je šestnáctiletý Miles Halter. Miles, který pochází z Floridy a který právě odjíždí na internátní školu v Alabamě. No, dosud nepatřil mezi ty oblíbené a moc kamarádů také nemá. To se ale pomalu začíná měnit, když dorazí do svého nového domova, do pokoje 43. Když se seznámí s Chipem, který má pořádek a školní řád pěkně na háku, začne se z Milese, pardon, nyní Válečka, pomalu ale jistě stávat otrkanější dospívající mladý muž. Abych nezapomněla zmínit, Váleček se učí nazpaměť poslední slova slavných osobností.

“Jo, aha. Aljaško, to je Váleček. Váleček se učí nazpaměť slavná poslední slova. Válečku, to je Aljaška. V létě jí mačkal nějaký kluk prso.”
Aljaška, co bych o ní měla říct? Asi pouze to, že kdybych byla klukem, tak bych se do ní na první pohled zamilovala. Aljaška je svá, má své názory, které prostě na rovinu vypouští do světa a následky si uvědomí až později. Určitě má nějaké své kostlivce, které schovává pěkně na dně ve skříni, ale kdo je nemá? Aljaška miluje svého přítele a nejen její přítel Jake miluje jí. Aljašku Youngovou miluje každý. A rozhodně se není čemu divit - krásná, zábavná, fascinují a navíc má mozek tam, kde má být a neustále ho používá.

K trojlístku Plukovník, Váleček, Aljaška patří ještě Takumi a později i Lara, Válečkova první slečna, se kterou zakouší první chuť fyzické přitažlivosti. Tato partička spolu provádí nejen lumpárny, jak by se dalo čekat, ale spolu se i učí a čas strávený pohromadě ne vždycky prolajdačí. Spolu zkouší skoro všechna poprvé, které člověk většinou na střední škole okusí.

“Vy všichni kouříte, protože vám to chutná. Já kouřím, abych umřela.”
Kniha je rozdělena do dvou částí - na část Předtím a na část Potom. V části Předtím prožíváme lumpárny, školu, učení, radost spolu se všemi zúčastněnými. V část Potom už prostě nic není takové jako dřív. Potom je strašně těžké vzchopit se, zvednout hlavu a jít dál. O to víc, když víte, že na tom máte částečný podíl viny.

Jak se dostanete - vy osobně - z labyrintu utrpení?
Otázka, nad kterou přemýšlím ještě teď, ačkoliv jsem knihu již dočetla. Hledání Aljašky nám nabízí spoustu otázek k popřemýšlení. Ne sice takové množství jako Hvězdy nám nepřály, ale prostě pořád je nad čím přemýšlet. Stejně jako u předchozí knihy Johna Greena se v knize vyskytuje spousta vět, které prostě nezapomenete, protože vás jejich slova donutí k tomu, abyste si je zapsaly.

Tato kniha byla jiná než Hvězdy nám nepřály, ale přitom i stejná. Příběh mě zase dostal a já byla vděčná svému šestému smyslu, že jsem si k ruce vzala ty kapesníčky. I když Hvězdy se mi líbily o něco více, protože prostě byly první a jejich příběh je jedinečný. A možná to způsobilo i mé očekávání toho, že by Hledání mohla Hvězdy překonat. Ale i tak se těším na další knihu Greenovu.
 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.