Vanessa Barbara: Brazilské noci

Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014
Počet stran: 176
Překlad: Lada Weissová

Do rukou se mi dostala další čtenářská lahůdka z edice Pestrá řada soudobé prózy, která vyšla ke konci loňského roku. Tentokráte se jedná o svazek číslo 14 s názvem Brazilské noci, který vyšel z pera brazilské spisovatelky, novinářky a překladatelky Vanessy Barbary.

Jako první mě na této knize zaujala její krásně barevná obálka, která obsahuje stejné barvy jako brazilská vlajka. A ještě ke všemu název Brazilské noci. Náhoda a nebo záměr? A co si člověk, který v životě zatím nevycestoval dále než k hranicím České republiky, pod pojmem Brazilské noci asi může představit?

Láska, stáří, blázni, tajemství - těmito slovy bych co nejstručněji shrnula tento příběh. Nejvíce přítomna je v příběhu láska. Otto strávil padesát let po boku své milované ženy Ady, která však zemřela dříve než on. Proč? Proč nemohl být on první? Otto se nedokáže smířit s Adynou nečekanou smrtí, vždyť byla zdravá jako rybička a daleko plnější života než on! Navíc mu tak dokonale rozuměla! Ada byla Otto, Otto byl Ada. Jejich hlasy zněly téměř identicky, měly stejné myšlenkové pochody a Ada ho udržovala nad vodou. Zdálo by se, že před sebou neměli žádná tajemství.

No ale co, nějak to tady překlepe a bude se těšit z té chvíle, kdy bude moc odejít za Adou. Tak šup, už aby se dočkal.

Otto s Adou si po svatbě pořídili malý žlutý domek a dali si vzájemnou domluvu, že si nepořídí ani psa, ani dět. A i přesto byli šťastní. Až tedy na ty sousedy. Ti jsou tak trochu hluční a občas i otravní a také už jich je většina z nich v letech. Do toho listonoš, který nosí psaní jak se mu zlíbí. Chcete obdržet dopis, který vlastně vůbec nepatří do vašich rukou? Žádný problém, protože takovéto zmatky jsou u listonoše Aníbala naprosto v pořádku a lidé se spíše diví, když jim doručí dopis, který skutečně náleží jim.

Příběh vnímáme především očima Otty, který nám toho spoustu povypráví nejen o Adě, ale bude si i jako správný pán v letech řádně stěžovat na své okolí a na jejich chování vůči němu. Mně bylo Otty líto, bez Ady byl jako tělo bez duše a po její smrti se stal takovým tím typem “mouchy, snězte si mě”, což je docela škoda, protože kdyby nebyl pořád tak zapšklý a mrzutý, třeba by se s ním bavil i někdo jiný, než jen mladý pomocný lékárník, který mu pravidelně nosí léky a spolu s nimi mu vyjmenuje všechny vedlejší účinky daných léků.

Kromě Otty nám v příběhu povypráví již zmíněný pomocný lékárník Nico, zmatený listonoš a pak také Ottovy sousedi. Všichni nám vypoví o tom, jaký měli vztah k Adě a přihodí také nějakou tu peprnost.

Musím říct, že již delší dobu jsem se u knihy tak nebavila. Moc se mi líbil přístup ke stáří. Všichni se zde ke starším lidem chovají s úctou, což bychom v dnešní době měli umět všichni, ale občas je dost smutné, že to lidé neumí.

Kniha je navíc celou dobu vyprávěna s takovým lehkým nadhledem. V celém příběhu je téměř cítit přítomnost Ady, kterou vnímá samozřejmě nejvíce Otto. Ale nejen on, protože Ada byla u lidí oblíbená. U někoho možná až příliš…