Pro tebe

Každý z nás v životě přišel o nějakou osobu, která mu byla velmi blízká a na které mu velmi záleželo. Bolí to, velmi to bolí. Vědomí toho, že už dotyčného více neuvidíme, je ubíjející a dech beroucí. Někteří se snaží zavřít oči a nevidět. Nevěřit tomu, že se to vážně stalo. “Vždyť mám přeci zavřené oči, takže je vše jako dřív.” Jenže není a my musíme přijmout tento prostý fakt, který je prostě součástí našeho života. A i já jednou musím přijmout tento fakt, i když už tomu bude patnáct let…Ale i po takové době mi to stále ještě nejde.

“Proč se to muselo stát? Proč právě jemu? Byl to ten  nejhodnější člověk na světě, který by v životě neublížil ani mouše.” A přesto, ten nejvyšší si ho povolal k sobě když mu ještě nebylo ani dvaatřicet let.

Měl před sebou nejkrásnější chvíle svého života. Měl manželku, která ho nadevše milovala a s ní dvě báječné děti - skoro desetiletou dceru a o tři roky mladšího syna. Byl rád, že má tak báječnou rodinu, jejíž štestí by nevyměnil za nic na světě. A toho dne, když vezl dceru ráno do školy, objal jí, dal jí pořádně mlaskavou pusy na ještě skoro dětské rty a slíbil jí, že až se večer vrátí z práce, tak že domyslí, co že si to vlastně přeje k desátým narozeninám. On už to věděl - chtěla kolo, ale museli přece vybrat nějaké pořádné, které se jí bude líbit a na kterém se jí bude dobře jezdit.

Nevěděl však jednu věc. Že to ráno se doma naposledy rozloučil se svým synem, manželkou a téměř desetiletou dcerou a že pusa, kterou každému z nich dal, byla tou poslední.

Když jsem se vrátila ze školy domů, strašně jsem se těšila na večer, kdy se vrátí taťka z práce a budeme zase všichni. Ale když jsem přišla domů, všimla jsem si, že něco je špatne, hodně špatne. Maminku jsem našla plačící v obývacím pokoji. Hned mě k sobě přitiskla a vzápětí mi řekla, ať si jdu napsat úkoly a hrát si se svým bráškou. Chtěla jsem vědět, co se děje, co se stalo, ale maminka mi pouze řekla, že to  bude dobré. Zoufale jsem si přála  jí věřit, i když mé srdce mi napovídalo něco jiného. Něco, co mě uvnitř svíralo a čemu jsem prostě nechtěla uvěřit.

A přece to  byla pravda!

Muž, kterého jsem dětskou láskou milovala jako svůj život, je nenávratně pryč. Stalo se to při cestě do práce - autonehoda, tak to komentovali policisté. Ale co měl sakra co dělat opilý, dvacetiletý řidič v kamionu, když ještě ke všemu neměl ani řidičský průkaz?!

Nejen pro mě se v tu chvíli zhroutil celý svět. Sice jsem byla ještě dítě a ze začátku mi ani netekly slzy, ale když jsem si pořádně začala uvědomovat, co se stalo, tak už jsem s tím nemohla nic udělat. A stejně bych nemohla! Život je k nám strašně krutý a my se s tím musíme poprat, každý svým způsobem. Já jsem se poprala tak, že jsem vzpomínala na všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout a dělám to dodnes. Po tvářích mi stékají slzy, ale já vím, že od té bolesti mi stejně nepomohou a mně nezbude nic jiného, než jít prostě s velkou dírou v srdci dál. A vím, že pořád mi jsi a budeš oporou! Ať se stalo cokoliv, jsi stále se mnou!

Děkuji ti za to, jaký je ze mě člověk. Děkuji ti za všechno, TATÍNKU!

 Tento článek byl původně napsán pro stepkova.bigbloger.lidovky.cz

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.