Tereza Boučková: Šíleně smutné povídky

Nakladatelství: Odeon
Počet stran: 128

Radost, láska, štěstí, smutek, bolest - toto jsou pocity, se kterými se člověk během svého života setká. Někdo z nás se těmito pocity doslova topí a někdo je bere s nadhledem. I takoví jsou hrdinové z povídkové knihy Terezy Boučkové Šíleně smutné povídky, které v květnu vydalo nakladatelství Odeon.

Tereza Boučková je česká spisovatelka, scenáristka a publicistka. Je nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny Kohoutové. Vystudovala Akademické gymnázium v Praze a s ohledem na tehdejší režim jí nebylo další vzdělávání umožněno. Od roku 2001 je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. V roce 1990 obdržela Cenu Jiřího Ortena za svou knihu Indiánský běh (soubor tří próz). Nejznámější je její kniha, biografie, s názvem Rok kohouta, jejíž první vydání vyšlo v nakladatelství Odeon roku 2008.

Šíleně smutné povídky ve mně při čtení dokázaly vyvolat snad všechny pocity, které si člověk může představit. Tato útlá povídková kniha obsahuje celkem třináct povídek, a ačkoliv se může zdát, že na skoro stotřiceti stránkách se toho nemůže moc udát, tak opak je pravdou. Na stránkách se nám odehrávají povídky, které mají hlavu a patu a které mě dostaly hned od prvních řádků. Paní Boučková ve svých povídkách spojuje více pocitů. V jednu chvíli se mi chtělo křičet radostí, ale hned poté jako bych dostala facku a propadla jsem se spolu s hrdinou do jeho smutku. Nemůžu říci, která povídka se mi líbila nejvíce, protože každá má své kouzlo. Ale můžu říci, která na mě zapůsobila nejsilněji  - Přes most. Již při přečtení názvu jsem si řekla, že u té mi bude hodně těžce u srdce a nemýlila jsem se. V této povídce se seznamujeme s rodiči a jejich dvěma dětmi, starším synem a mladší dcerou. Záhy rodiče o jedno ze svých milovaných dětí přijdou, protože se stal účastníkem tragické dopravní nehody. Následuje rodičovské obviňování a úvahy typu: „Co by bylo kdyby…“. Tahle povídka na mě zapůsobila tak silně, že jsem musela otírat slzy.

Tereza Boučková je svá. Ačkoliv se jedná o její první povídkovou knihu, tak za sebe doufám, že nebude poslední. I přesto, že jsem knihu měla přečtenou během chvilinky, její příběhy se ve mně budou odehrávat ještě dlouho. Paní Boučková vás totiž dostane přesně tam, kam chce. Hlavní hrdina má náladu pod psa, vy jí budete mít také. Spolu s jednou postavou prožijete její proměnu a budete plakat skoro vždy, když pláčí ostatní.

Spisovatelka ve svých povídkách užívá dlouhých souvětí. Mohlo by se zdát, že se z věty stane nepřehledná směsice slov, ale není tomu tak. Věty jsou sice dlouhé, ale přehledné a srozumitelné. Skoro ve všech povídkách se setkáme s odkazem na jednu éru naší historie, a to socialismem. Sice jsem se tenkrát ke konci této doby narodila, ale v povídkách mi přijde jako bych tu hroznou dobu důvěrně znala. Co se týče prostředí, tak se ocitneme v Praze a blízkém okolí.

V květnu jsem měla tu možnost se na knižním veletrhu Svět knihy zúčastnit besedy se samotnou autorkou právě k této knize. Velmi se mi líbilo její zajímavé povídání o této knize a nejvíce mě zaujalo, že obrázky na obal knihy si sama vybírá. Pokud si dobře pamatuji, tak obrázek na obalu Šíleně smutných povídek malovala její švagrová. Velmi se mi obaly jejích knih líbí. Jsou nápadité a měly by nám napovědět něco o samotné knize.
Šíleně smutné povídky ze mě udělaly šíleně a smutně uřvanou osobu. Šíleně smutné povídky se paní Boučkové rozhodně povedly. Jen tak dál.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.