Táňa Keleová-Vasilková: Ranč u dědečka

Nakladatelství: Noxi
Rok vydání: 2013
Počet stran: 248
Překlad: Drahomíra Smutná

Spisovatelka Táňa Keleová-Vasilková se narodila v severních Čechách, ale od svých čtyř let žije na Slovensku. V České republice je vyhledávána díky svým společenským románům, ve kterých nám popisuje život takový jaký doopravdy je. A do této kategorie se zařadil i její další román s názvem Ranč u dědečka, který vydalo nakladatelství Noxi v březnu letošního roku.

Ačkoliv mám raději napínavé a akční žánry literatury, tak Ranč u dědečka mě mile překvapil. Mnoho jsem si od něj neslibovala, ale jak jsem pokračovala ve čtení, tak jsem se knize musela omluvit. Tato kniha určitě žádnou ženu nudit nebude, ačkoliv se jedná o oddychovou četbu, se kterou strávíte buď pár hodin a nebo pár večerů.

Pro mě osobně byl Ranč u dědečka první knihou této spisovatelky, se kterou jsem měla možnost se setkat. Moc se mi líbilo hlavní téma knihy - nevšední život Julky - ženy ve středním věku, která je přímo posedlá zdravou stravou. Julka si splnila svůj dětský sen a ze zděděné nemovitosti vybudovala malý penzion, jehož název nám říká sama kniha - Ranč u dědečka. Julka neměla právě dokonalé dětství, ale o to více si pak váží své devatenáctileté dcery Tamary. Akorát je Julce líto, že se před deseti lety rozvedla s manželem a že její bývalý muž nemá o dceru sebemenší zájem. Změní se to někdy a nebo tomu tak zůstane napořád?

V příběhu se setkáme hned s několika postavami a zjistíme, že některé toho mají společného více než dost, některé však o něco méně. Líbilo se mi, jak autorka navzájem propletla osudy různých lidí. Na Julce se mi líbila její dobrosrdečnost, upřímnost a její upřímný zájem nejen o její nejbližší, ale i její ubytované hosty. S několika hosty se dokonce spřátelí.

Sice nevíme, v jakém konkrétním roce se ocitáme, ale to vůbec ničemu nevadí. Spolu s Julkou a její dcerou prožijeme v knize několik společných měsíců. Některé společně strávené momenty s knihou Ranč u dědečka byly radostné, některé naopak velmi smutné a já jsem pak doufala v mnohem lepší budoucnost pro konkrétní postavy. Příběh není líčen pouze růžově, ale v několika případech si Julka prochází doslova peklem. Ale tím si prochází i každý z nás v běžném životě.

Příběh je obohacen i o povídání a vzpomínání z Julčiny minulosti, což je plus, protože se alespoň můžeme orientovat v tom, co se vlastně kolem nás děje. Při čtení se dostaneme do slovenské přírody a já hned vzpomínala na své dětství a na prázdniny, které jsem společně se svým bratrem trávila u prarodičů na vesnici. Hned bych se vrátila zpátky do dětství.

Po dočtení jsem si na jednu stranu říkala, že je škoda že už jsem na konci, ale na stranu druhou příběh skončil přesně tak jak měl, tak na co ho ještě prodlužovat? Autorka dobře ví, jak knihu zakončit a zbytečně to neprotahovat.
 

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.